Io, tu, lui, lei, noi, voi, loro: kdy italské podmětové zájmeno zazní

Parlo italiano. Mluvím italsky. Kde se schovalo „já“? Nikam: italština ho v podobné větě obvykle nepotřebuje vyslovit. Když ale řekneš Io parlo italiano, tu parli francese, slyšíš rozdíl: Já mluvím italsky, ty francouzsky. Zájmeno pomáhá porovnat dva lidi.

V italských videolekcích proto poslouchej nejen samotná io a tu, ale i místa, kde vůbec nezazní. Pro dnešek máš všechny slovesné tvary hotové. Stačí rozhodovat, kdy pojmenovat mluvčího a kdy pokračovat bez zájmena.

Základní řada pro běžnou domluvu

Io je já, tu ty, lui on, lei ona, noi my, voi vy a loro oni nebo ony. Tvary io, tu, noi a voi používá muž i žena. Stejně tak loro pokryje skupinu mužů, žen i smíšenou skupinu.

Io sono qui. Já jsem tady. Tu sei pronto? Ty jsi připravený? Lui è in cucina. On je v kuchyni. Lei è in giardino. Ona je na zahradě. U posledních dvou vět rozdíl mezi lui a lei ukazuje, o kom mluvíš. Ve větě s pronto se může podle osoby měnit přídavné jméno, nikoli samotné tu.

Noi siamo a casa. My jsme doma. Voi siete in ufficio? Vy jste v kanceláři? Loro sono già qui. Oni či ony už jsou tady. V běžném hovoru tedy pro české „ony“ použiješ stejné loro jako pro „oni“. Rod skupiny může v jiných částech věty vyjít najevo, ale toto zájmeno ho nerozlišuje.

Tuhle řadu si můžeš představit jako rozdělení rolí v hovoru: mluvím já, obracím se na tebe a mluvím o něm či o ní. Potom rozšířím každou roli na skupinu. Zatím nejde o seznam, který musí stát na začátku každé věty.

Kdy ho můžeš vynechat

V běžné větě bývá z tvaru slovesa a z předchozího hovoru jasné, kdo něco dělá. Abito a Brno. Bydlím v Brně. Lavoriamo in centro. Pracujeme v centru. Avete tempo? Máte čas? Žádná z těchto vět nepotřebuje zájmeno, aby byla úplná.

Vynechání je podobné češtině. Běžně řekneš „Mám čas“ a nemusíš před to přidávat „já“. Neber však vynechání jako zákaz: Io abito a Brno je gramaticky v pořádku. Při představování můžeš io použít, zvlášť když ostatní postupně říkají, kde bydlí.

Podívej se na krátké pokračování: Mi chiamo Elena. Abito a Verona. Lavoro in una biblioteca. Jmenuji se Elena. Bydlím ve Veroně. Pracuji v knihovně. Ve druhé a třetí větě se nic nepřesunulo k jinému člověku. Opakované io by proto v neutrálním představování mohlo zbytečně přitahovat pozornost k mluvčí.

Kontrast a odpověď na otázku kdo

Io prendo il tè, tu prendi il caffè. Já si dám čaj, ty kávu. Zájmena pomáhají rozdělit dvě různé objednávky. Noi restiamo qui, loro vanno al museo. My zůstaneme tady, oni jdou do muzea. Na takové rozdělení rolí se io, tu, noi a loro hodí výborně.

Na otázku Chi viene con me?, Kdo jde se mnou?, může zaznít prosté Io!, Já! Tady zájmeno nese celou odpověď. Také ve větě Lui ha la chiave, non io, Klíč má on, já ne, rozhoduje právě označení osoby.

Pomáhá i odstranění nejasnosti. Když se bavíš o Lucovi a Paole, pokračování È in ufficio samo neukáže, kterého z nich myslíš. Lei è in ufficio určí Paolu, pokud je to jediná zmiňovaná žena. Jsou-li ve vyprávění dvě ženy, samotné lei nestačí. Pak klidně zopakuj jméno: Paola è in ufficio. Paola je v kanceláři.

Ona lei a zdvořilé Lei

Malé lei běžně znamená ona. Stejný slovní tvar se používá při zdvořilém oslovení jedné osoby: Lei ha una prenotazione? Máte rezervaci? Můžeš tak oslovit ženu i muže. Zdvořilostní Lei tedy není totéž co běžné „ona“ a není to ani voi pro několik lidí.

Velké písmeno pomáhá zdvořilost ukázat v písmu, ale není povinné ve všech textech. Při poslechu rozhoduje situace. Také zdvořilé zájmeno může chybět: Ha una prenotazione? Máte rezervaci? Recepční se právě obrací k hostovi, a role je proto jasná.

Při čtení potkáš i egli, on, ella, ona, a essi, oni. Jde o knižnější či dnes omezeně používané podoby; nejsou povinnou náhradou za lui, lei a loro ve slušném hovoru. Pro vlastní základní mluvení se drž současné běžné řady.

Prakticky: uprav dialog

Vyškrtni opakovaná zájmena a ponech ta, která ukazují kontrast. Slovesné tvary neměň: Io abito a Pisa. Io lavoro in centro. E tu? Tu abiti qui? Odpověď: Sì, io abito qui. Io lavoro a casa. Tu lavori in centro, io lavoro a casa.

Přirozené možné řešení: Abito a Pisa. Lavoro in centro. E tu? Abiti qui? Bydlím v Pise. Pracuji v centru. A ty? Bydlíš tady? Odpověď: Sì, abito qui. Lavoro a casa. Tu lavori in centro, io lavoro a casa. Ano, bydlím tady. Pracuji doma. Ty pracuješ v centru, já doma. V poslední větě ponech tu a io, protože výslovně porovnáváš, kde oba lidé pracují.

Přečti si vlastní krátké představení a zkus z něj ubrat zájmena, která jen opakují jasnou osobu. Pak přidej jednu větu s kontrastem io a tu. V italských videolekcích uslyšíš podobné střídání v souvislé řeči; základní tvary si urovnáš také s přehledem italské gramatiky.